Proč neustále žiju ze snů a z imaginárních přátel,kteří jsou vždycky nablízku??...Proč se už konečně nesmířím s odpornou realitou,která mě stále víc a víc nutí přemýšlet nad tím,proč se ze mě za pár let stal člověk mě samotné odporný.Proč stále dokazovat okolí,jak se mam skvěle,jak jsem vlastně někdo jiný a jak jsem na sebe hrdá..Vůbec na sebe nejsem hrdá.Stydím se za to,že už nejsem ta,která měla svůj názor.Ta,která byla vždycky sama sebou.Ta která se nenechala nikým a ničím ovlivnit a měla všechny ráda a všichni měli rádi jí...Proč jsem se musela schovat a začít ze sebe dělat idiota...Proč jsem věřila lidem,proč jsem se snažila jim pomoct...Teď tu zbyli ti,kteří nejeví žádný zájem o to pomoct mi...A když se najdou ti,kteří by mě rádi vyslechli,nestojím o to...Jsem tak nevděčná...Sobecká a tvrdohlavá...Zvedá se mi ze mě žaludek...Ale přes všechna zklamání,přes všechny pády na zem a přes všechno utrpení,na kterém sem měla obrovský podíl mi došlo,že na tom je něco dobře...Zjistila jsem,že nemůžu věřit nikomu...A hlavně ne sobě...
